NA KOLE A HANDBIKU Z ČECH DO KYRGYZSTÁNU

O cestování se říká, že je pro každého. Navíc, když cestujete na kole, můžete se dostat blíže ke všemu a objevit to, co běžně se zájezdem neobjevíte. Na věku, pohlaví a ani diagnóze nezáleží. Je jedno, jestli je vaše diagnóza „náročný cestovatel“, „honič kilometrů“, „prostý senior“ či „paraplegik s vášní pro cestování“. Pojďte nahlédnout jaké je to cestovat jako vozíčkář na handbiku na těžko do Asie.

MIMO TURISTICKÉ DÁLNICE NA VOZÍKU

Aleš je dobrodruh a fotograf, kterého ani úraz a usednutí na invalidní vozík nepřipravil o chuť po objevování nových míst a cestování mimo turistické dálnice. Jednoho dne se zrodil nápad podniknout delší cestu. Někam, kde nebude moc turistů, nebude to brnkačka a bude to blíže přírodě. Issyk-Kul, druhé největší horské jezero světa ležící v Kyrgyzstánu se jevil jako skvělý cíl. Ale jak se tam dostat?!

Ne letadlem, ne autem, ale pěšky. „Pěšky“ u vozíčkáře lze dvěma způsoby. Na vozíku nebo na handbiku – speciálním kole, na kterém se sedí a místo šlapání nohama se točí rukama. Díky dalším individuálním úpravám se na záď vešel vozík a potřebné vybavení. Tedy jenom půlka věcí. Druhou polovinu jsem vezla já na gravel kole. Moje diagnóza by asi byla „nadšený blázen“, který se vydá na 7500 km dlouhou cestu na kole s myšlenkou, že budu i Alešovýma nohama. S nadšením a odhodláním jsme na konci března vyrazili z Prahy.

BALENÍ TOHO NEJNUTNĚJŠÍHO

Vybavit se, zabalit a nabalit na kola. Jen to nejnutnější na čtyři měsíce cesty od nulových teplot až po 45° tropy. Do zimy, do horka, větru, deště, spalujícího slunce, písečných stepí a hor… to přece nemůže být nic náročného! Zbytečně nemít váhu navíc a zároveň, aby nic nechybělo. Nezapomenout na kuchyň, hygienu a technické vybavení. Kromě váhy, co jsme schopni uvézt, byla limitací i zavazadla. Klasické brašny na nosiče to jistí. 

ZAČÁTEK: ZLEHKA EVROPOU

Cestu jsme si pomyslně rozdělili na čtyři části. První část vedla z Prahy k Černému moři. Počasí na přelomu března a dubna je v Evropě ještě hodně chladné. Hřálo nás, kromě těšení se na celou cestu, i termoprádlo. Na vršek jako spodní vrstvu dlouhý rukáv od Icebreakeru a na spodek spodky od La Sportiva. U člověka, který nejenomže necítí polovinu těla, ale hlavně s ní ani nehýbe, je velice důležité, aby od nohou neprochladl. Téměř 2000 km přes Česko, Rakousko, Slovensko, Maďarsko, Srbsko a Bulharsko jsme zvládli za tři týdny. Poměrně velká část vedla podél Dunaje. Neskutečná síla vody. Mile nás překvapilo, kolik kilometrů lze urazit po krásných nových cyklostezkách a silnicích. Ale nebojte, kopce byly taky a následně zasloužené výhledy...

ŽIVOT KAMIOŇÁKA NA ČERNÉM MOŘI

Pro milovníky teplého moře nedoporučujeme jezdit v dubnu do Bulharska. Moře bylo ledové, neustále zataženo a občas i slabý déšť. Dny na pobřeží byly pouze ty, při kterých bylo nutné počkat na nákladní trajekt přes Černé moře do Gruzie. Poslední noc byla dokonce společná s řidiči kamiónů v přístavu. Celodenní nakládání všech aut, kontrola dokumentů k nákladu a následně vyplutí na relativně bezbariérové lodi. Většina cestovatelů a dobrodruhů si ani neuvědomí, kolikrát musí překonat nějakou překážku nebo vystoupat i třeba po jednom jediném schodu. Proto bylo velké plus, že tato loď měla z nákladového prostoru, kde byly zaparkované nákladní vozy a naše kola, výtah na palubu. Jako námořníci užívající si houpání lodě, pozorování malých delfínů a vyhlížení pevniny, jsme strávili na lodi tři dny a tři noci. 

Zelená, šťavnatá, štědrá, kopcovitá, se zasněženými vrcholky a plná psů. To je jednou větou Gruzie, která nás očarovala. Museli jsme sice použít i bundu a kalhoty proti dešti, ale většinu času bylo krásně. Projetí údolím mezi Malým a Velkým Kavkazem bylo téměř za odměnu. Rozhodně výhledy byly dokonalé. Dokonce jsme objevili venkovní wellness. Přírodní sirné vřídlo s teplotou 38 °C a úchvatným výhledem do okolí. 

Mezitím, co my se cachtali, dobíjeli se powerbanky ze solárního panelu. Ten byl zapojený neustále. Sportovní hodinky zvládne rychle a skvěle. Powerbanku nebo přímo mobilní telefon v závislosti na síle slunce. Měli jsme solární panel Solarbooster 28 W a pro nás byl dostatečný. Dal se přichytit na brašny či batoh, dva USB výstupy, nevadí mu lehká vlhkost a při složení se dobře vejde i do batohu. Na víkendovou túru asi bude zbytečně velký. Naopak pro někoho, kdo nepotká civilizaci celý měsíc, by byla otázka, co všechno by potřeboval nabíjet a jak má silné slunce nad hlavou. 

PLNÝ ŽALUDEK = SPOKOJENÝ CESTOVATEL

Kromě telefonů a kamery bylo potřeba cestou plnit i naše žaludky. Patříme sice k těm, kteří milují ochutnávání místní kuchyně, ale čaj vám ráno nikdo jiný u stanu neudělá než vy sami. Natož uprostřed kazašské stepi, kde bojujete s větrem a těšíte se na další malou vesnici za sto kilometrů. Pak je potřeba jako v našem případě vytáhnout bezkonkurenční vařič od Primuse, který je možné napojit jak na klasickou plynovou kartuši, tak na lahev s benzínem, naftou či kerosinem. Funguje skvěle i ve větru, ale hlavně se dá doplnit kdekoliv na čerpací stanici. 

Pak už stačilo vyndat a rozdělat skládací set od Sea to Summit řady Frontier. Ano, patří to k dražším položkám výbavy, ale celý systém lehkosti, skladnosti, designu a funkčnosti je dokonalý. Ať už se jedná o hrnečky, misky, hrnce či konvičku, tak my z nich byli a stále jsme nadšeni. Jen je potřeba dávat si pozor na širší vařič či plotýnku, aby oheň neseškvařil silikon, ze kterého je tělo nádobí uděláno. Často jsou to detaily, co dělají celek. Třeba filtr na kávu. My tedy používali sypaný čaj, kávu filtr nepotkal ani jednou. Zato my potkávali v Kazachstánu velbloudy. Divoké, volně toulající se stepí, občas překážející na jediné cestě, která byla naštěstí asfaltová.

Překonáváme hranice a dostáváme se do Uzbekistánu. Vždy si na místních internetových stránkách zkontrolujte, zda nedělají rekonstrukci hraničního přechodu. My to zjistili až před hranicemi a byli jsme tak přinuceni šestidennímu dennímu odpočinku ve městě Beneju, než nám jel vlak, který byl jako jediná možnost pro další pokračování našeho putování. Noční vlak, ale moc spánku nepřinesl. Těšili jsme se do našeho domova, rozuměj stan Nemo Equipment Kunai 3P a postele z karimatky Tensor. Pohodlí, jakou dává tato nafukovací karimatka, jsem opravdu nečekala. Vnitřní izolace, nešustí, 9 cm výšky a pro eko nadšence je vyrobena z recyklovaného materiálu. Kdyby se vám náhodou stalo, jako nám, že jí proděravíte, obal obsahuje lepení. My, jak jsme ji píchnuli o hřebík při testování, tak zalepení drží do teď. Lehce se začala vyfukovat až v největším horku, kdy přes den teplota dosahovala 45 °C a v noci se také moc neochladilo. Pravděpodobně extrémní teplo neudělalo dobře dvojitému plastovému ventilu a vznikla malá netěsnost. Ale jedno dofouknutí pusou nad ránem tento nedostatek napravil. 

Péřové peřiny nahradily péřové spací pytle od Sir Joseph. Vzhledem k výrazným teplotním rozdílům na celé cestě jsme sáhli po středu a vzali s sebou Paine II 600. Jasně, na začátku při nočních teplotách kolem 0 °C to nebylo stoprocentní a v horku taky ne, ale teplé ponožky a spaní na spacáku zachránily obě situace.

Aleš měl klučičí sen, nebo minimálně položku na seznamu toho, co by rád viděl. Nebyla primárně po cestě, ale byl by hřích si neodskočit 100 kilometrů tam a 100 kilometrů zpět k hřbitovu lodí, k Aralskému jezeru, že? 

Zpět ve správném směru a míříme k hlavním městům Hedvábné stezky. Cestou dostáváme několikrát melouny a meruňky. Jejich chuť a čerstvost se rozhodně nedá srovnat s chutí v našich obchodech. Bohatost krajiny závisí na říčních tocích. V okolí hlavních řek Amudarja a Syrdarja funguje hospodářství a život. Jakmile jsme vyjeli z této oblasti, vše bylo vyprahlé, bez stromů a bez lidí. V tu chvíli jsme si museli dávat pozor a předem namapovat, za jak dlouho bude nějaké stavení, obchod s vodou či restaurace se stínem a jídlem. Kromě klasickým cyklolahví a jednoho hydrovaku od Hydrapaku, který měl Aleš, aby mohl pít i za jízdy, jsme měli desetilitrový vak na vodu Seeker.

Takovou vodu jsme pak používali na všechno. Výhoda vaku byla v uskladnění. Než řešit, kam všude se nám vejdou PET lahve nebo několikalitrový barel. Hydrapak Seeker přežil bez úhony celou cestu. Kromě velkého šroubovacího víčka má hadičku, z níž se dá nalévat do menších lahví či pouště vodu na mytí rukou. Výrobce uvádí, že snese teplotu vody 60 °C. V nepříznivých podmínkách jsme vodu převařovali a z preventivních důvodů raději použili tablety do vody. Trochu to chuť vody poznamenalo, ale lepší než mít střevní problémy. 

Hedvábná stezka má přibližně 8000 km a byla důležitým obchodním koridorem při rozvoji starověkých civilizací. Dnes je zapsaná na seznam světového dědictví UNESCO a my si nemohli nechat ujít návštěvu tří měst v Uzbekistánu – Chivy, Buchary a Samarkandu. Každé jiné, ale přesto se společnou minulostí. V každém ze zmíněných měst jsme využili ubytování, kde jsme se umyli, odpočinuli a měli možnost více prozkoumat krásy historie. 

Pro vozíčkáře nejsou kamenná stará města s prašnými a rozbitými ulicemi úplně přátelská, ale nic, co by nás mělo zastavit v prozkoumávání.  Chiva má opevněné historické jádro, kde najdete četné památky ze 14. století. Buchara už je velké město, kde spojili současný život s památkami i ze 13. století. Oproti tomu Samarkand je moderní město, kde naleznete jednotlivé památky. Nejznámější a ikonický pohled je na náměstí Registán, který návštěvníkům po setmění nabízí světelnou show. 

Ještě navštěvujeme výběžek Tádžikistánu a po dvou nocích zpět do Uzbekistánu. Kdyby nebyly hranice, a že na každé musíme vždy všechny brašny pronést rentgenem, ani bychom si nevšimli, že jsme v jiné zemi. Většina cestovatelů, kterým střechu nad hlavou dělá stan či tarp, často ocení, když se mohou jednou za čas vyspat a vysprchovat v oficiálním ubytovacím zařízení. Pro nás to většinou za odměnu nebylo. Nebo bylo, ale sehnat bezbariérové ubytování, nebo alespoň takové, abychom byli schopni dostat se bez cizí pomoci do pokoje a následně Aleš do koupelny, potažmo aby se mohl osprchovat, bylo náročnější než stavění stanu. 

Po projetí meruňkových plantáží v Uzbekistánu nás čekala hranice a vstup do země zaslíbené. Do Kyrgyzstánu, naší cílové destinace. Celou Asii jsme fascinovaní štědrostí a pohostinností místních obyvatel. Většina je velice chudá, ale mají bohatou duši a rozdělí se s vámi i o poslední sousto. Jinak tomu není ani v Kyrgyzstánu, kde hned první večer dostáváme meloun, který dobří lidé právě sklidili na poli. Třetí den se dostáváme do pohoří Ťan-šan. Začínají výhledy a panorámata, na které se těšíme celou cestu. Hory, kopce, stoupání a využití filtru na vodu Ultrapress na maximum. Výhledy ve spojení se stoupáním do 3000 metrů nad mořem po prašné a kamenité cestě jsou dechberoucí. Vrcholové foto ze sedla Koldamo Pass a rychle trochu níže, protože hodně fouká. Stavíme stan, začínáme vařit hostinu od Adventure Menu a užíváme si ten pocit, kam jsme vyjeli. Skoro si troufáme tvrdit, že je Aleš vůbec první, kdo sem kdy vyjel na handbiku. 

Další ráno nás čeká dlouhý sjezd po drncavé a prašné silnici. Naklepaní se v údolí dostáváme zpět na krásnou asfaltku. Zajímavostí je, že o pár desítek kilometrů vedle, než my přejížděli sedlo, mají udělanou dálnici z obou stran pohoří. Zatím není otevřená, protože nemají dodělaný tunel skrz horský masiv. 

V poledne, 101. den naší cesty, dojíždíme k cíli. K bezodtokovému horskému jezeru Issyk-Kul. Pár dnů zůstáváme na severní straně a užíváme si pocit vítězství. Několikrát se vykoupeme, o plavání se moc mluvit nedá. Jezero má velice pozvolný břeh a jít 50 metrů vodou se nám kvůli tomu moc nechce. S únavou a trochu i smutkem, že naše cesta končí, míříme do hlavního města, do Biškeku a následně na letiště. Nebojte, stihli jsme místní tržiště, nakoupit suvenýry a ochutnat místní dobroty. Cyklisté vědí, jaké mohou nastat komplikace, když letíte s kolem. No a teď si představte, když letíte s vlastním kolem, vozíčkářem a jeho handbikem, který nesplňuje rozměry ani váhové limity a nedá se rozebrat. Naštěstí vše dobře dopadlo a už z pohodlí domova přemýšlíme, kam vyrazit příště.

VYCHYTÁVKY, TIPY A TRIKY

Pro chladnější dny musíme doporučit pánskou vestu od Direct Alpine. Vnitřní kožíšek je hodně tulivý, kapuce zahřeje krk i uši. Vesta má dvě kapsy, kam se vejde telefon, je částečně zateplená a dá se sbalit do malého balíčku. Jediné její mínus – nedělá se v dámské verzi.

Tip pro holky, které začínají s bikepackingem: Velkým otazníkem pro mne bylo pohodlí sezení, zda používat cyklo kalhoty s vložkou a jak to s ní případně řešit kvůli hygieně. Nakonec jedny kraťasy s vložkou jsem měla, ale za celou dobu nepoužila. Pořídila jsem si od Devold nohavičkové spodní prádlo z merina, které nemá švy v tříslech, a přes ně pohodlné volné kraťasy. 

Aleš měl trenky od Aclima a Icebreaker a vzhledem k tomu, že neustále sedí, tak jak moc jsou pohodlné při běhu či chůzi, nemůže úplně posoudit. Zato v sedu, v lehu a při přesunech ze stanu na vozík nejlépe. Jako jasný vítěz vyšli Anatomica CoolLite od Icebreakeru, které byly pohodlné, držely dobře v pasu, ale zároveň neškrtily. 

Většinu cesty jsme jedli to, co jsme si uvařili ze zakoupených místních surovin. V Evropě byl obchod na každém rohu a moc nebylo potřeba přemýšlet dopředu, kolik jídla máme. V Gruzii a Ázerbájdžánu už se plánovat muselo, ale stále to ještě šlo. V asijské části jsme kromě větších vzdáleností řešili i vyšší teploty a co nám v tom horku vydrží, a hlavně co vůbec se dá sehnat. Když to šlo a byla možnost, zastavili jsme přes poledne na jídlo a zároveň se schovali před sluncem. Když nebylo co koupit, hlavně pak v horách, jedli jsme dehydratovaná jídla od Adventure Menu. Na svačiny, když nebylo nic místního, tak jsme sáhli do kapsy pro sušené maso. To milujeme. V dnešní době ho seženete skoro všude. 

Urazili jsme na kole a handbiku krásných 6000 kilometrů za 110 dnů. Když připočítáme dva trajekty, jeden vlak a jeden vynucený přelet, tak to dohromady udělá 8500 kilometru a vzpomínky na celý život. Vybalit a vyprat věci, vykoupat a oholit fousy a jsme připraveni na další dobrodružství!