Cesta na neolitické Orkneje

Do přístavu a hlavního města Kirkwall na největším z Orknejských ostrovů „Mainland“ (doslova „Pevnina“) jsem se dostal asi po šestihodinové plavbě trajektem z Aberdeenu. Město působí ospalým dojmem. Suchozemci se tu mohou rozkoukat, brouzdat barevnými ulicemi mezi obchůdky se suvenýry, muzei a ruinami biskupského paláce, a hlavně se seznámit s místním autobusovým řádem a doplnit zásoby na další objevování.

Jelikož jsou Orkneje rovinaté a nerostou zde téměř žádné stromy, tak si i z menšího kopce nebo strmého útesu vychutnáte mrholivý výhled na šedivě zamračené moře v kontrastu s vybledle zelenými planinami nebo stráněmi fialových vřesovišť. Architektura i historie je směsicí skandinávské a skotské tradice, což navozuje jakousi nehostinnou až drsnou severskou atmosféru. Tím se ovšem nechci dotknout srdečnosti místních obyvatel. A když se mezi mraky na chvíli probojuje sluníčko, hned je na světě blaženěji.

Pamětihodnosti, kam jen pohlédnete

Zároveň lze bez nadsázky konstatovat, že do pamětihodností narážíte na každém kroku. A nemusí to být zrovna věhlasné monumenty na seznamu UNESCO, kvůli kterým se sem většina lidí vydává. Po letmém prozkoumání mapy nejspíš budete zanašeče míst podezírat z přehnané snaživosti, ale ono je těch „brochs“ a „cairns“ opravdu tolik! Ačkoli nejsou vždy úplně patrné a velkolepé, k ctnosti Orknejčanů patří, že vás nechají běhat po kraji a hledat na vlastní pěst. Ostnatý drát tu neslouží k ochraně památek, ale ovcí – zkrátka vám důvěřují, že jako milovníci historie přijmete krédo live-and-let-live (žij a nechej žít) a nebudete se chovat jako vikingští nájezdníci nebo turisté ve Středomoří z devatenáctého století. Stejně tam kromě těch pár šutrů mnoho nezbylo… (bodejť, když jsou z doby kamenné; stejně jako toto slovo, pozn. red.)

Jedním ze zajímavých míst je výběžek Hoxa u St Margaret’s Hope, kde jsou kromě neolitu k vidění pevnosti a střílny z první a druhé světové války. Jejich palebná síla spolu s radarovými systémy a minovými poli měla odradit německé ponorky od sabotážních akcí. Orkneje totiž hrály strategickou roli v obou světových konfliktech, což dosvědčuje nemálo vraků v hlubinách, takzvané Churchillovy bariéry (námořní obdoba protitankových „ježků“ mezi jednotlivými ostrůvky), ale i Italská kaple v St Mary’s Bay vybudovaná a malířsky vyšperkovaná válečnými zajatci z Apeninského poloostrova.

Po stopách Vikingů

Dále člověk může narazit na pozůstatky sídlišť Seveřanů z devátého až jedenáctého století – jako například v Birsay, kde snad podle ságy Orkneyinga vládl obávaný jarl Thorfinn the Mighty. V této době Vikingové ovládali Orkneje, Hebridy, značnou část Irska a západního Skotska.

Pokud byste měli čas a rozhodovali se, jaký další ostrov navštívit, přimlouvám se za Rousay, jejž mi doporučil místní památkář. Mezi ostrovy se klasicky dopravujete trajektem, který tu lidé, obtěžkáni nákupními igelitkami, lhostejně vyhlíží asi jako u nás metro nebo tramvaj. Pro mě to byl pokaždé zážitek. Ve třicátých letech na Rousay dokonce kopal amatérský podporovatel archeologie Walter Grant, majitel známé destilérky. Kromě pár místních tam nikdo nejezdí a místo je tedy ideální pro nerušené putování. I když úplně nerušené nebylo: člověk musel čelit sadistickým kamikadze-útokům mušek midges, postrachu severských zemí v letních měsících.

Na cestě k zachovalému brochu v Midhowe (válcovitá kamenná stavba z doby železné) naleznete mnoho neolitických komorových mohyl (chambered cairns), které jsou volně přístupné. Stačilo otevřít poklop a vstoupit do podzemní hrobky jako do bunkru. Byl to zvláštně umělý pocit představit si dlouhé generace lidí: lovce jelenů, objevitele-pionýry a první zemědělce, pro něž to byla místa po staletí uctívaná. Místa, která ukrývala jejich předky a spojovala je se zemí – kamenem, hlínou, vřesem – v současnosti klenutá proskleným betonem.

Památky světového dědictví

A nyní se dostáváme ke hřebu návštěvy: sérii neolitických památek světového dědictví UNESCO. Co dodat? Popravdě nenacházím slova, která by se nekrčila ve stínu megalomanství a výpočetní techniky prehistorických inženýrů. Posuďte sami: stojíte se svým sekeromlatem před mnohatunovým kusem skály. Potřebujete s ním o několik mil pohnout a zdvihnout do vzduchu. Navíc na vašem ostrově nerostou stromy (kromě omezeného množství vyplaveného dřeva z „Nového“ světa – ve věhlasné osadě Skara Brae měli dokonce i nábytek kamenný), takže po nich to jako v Egyptě při stavbě pyramid šoupat nepůjde.

Vzdáváte se? Mořské řasy! Podle jedné teorie se k manipulaci objemných břemen používaly slizké mořské řasy, po kterých stavební materiál „doklouzal“ až na místo určení. Velmi elegantní řešení. Pokud ovšem nevěříte, že stojící kameny nazývané Ring of Brodgar byli ve skutečnosti obři. Ti totiž byli jedné noci tak zabraní do svého kruhového tance, že zapomněli na východ slunce a zkameněli.

Souboj kultur

Ať již výtvor lidí nebo pověstí, nedaleké Stones of Stenness také přitahovaly obdiv a vášně místních obyvatel a staly se symbolem komunity. Tento kruh není úplný – poslední dochovaný případ úmyslného vandalismu pochází z raného novověku. Jistému farmáři se prý při jeho zemědělských činnostech zprotivilo objíždět a vyhýbat se stojícím kamenům, navíc se mu nelíbily zvěsti o pohanských rituálech. Pokusil se proto jako dobrý křesťan kameny strhnout (dvakrát). Jeho sousedé se na oplátku pokusili zapálit jeho dům (dvakrát).

Tyto svérázné projevy nesouhlasu či opovržení kulturním dědictvím bohužel nebyly ojedinělé ani poslední. Na kamenných kruzích i uvnitř mohyly Maeshowe (impresivní; kvůli omezené návštěvní kapacitě nutná rezervace) jsou znázorněny kříže nebo runami vyrytá jména, a dokonce i diskreditující příběhy o těch, kdo se do svatyně asi před tisíci lety prokopali. Na druhou stranu se tyto nápisy stávají samostatnou turistickou atrakcí – součástí historie místa, podobně jako graffiti starověkých Řeků a Napoleonových vojáků v Egyptě nebo novověkých Evropanů (zejména Britů) v Persepolis. 

Přemýšlím, jestli je toto „značkování“ ojedinělý evropský fenomén. Jistě, ke střetům a myšlenkové a materiální výměně mezi lidskými formacemi docházelo vždy. Avšak co stálo za nezadržitelně zběsilým nutkáním vše „osahat“ jako cukrem nadopované dítě vypuštěné na nové hřiště a naplnit muzea cennostmi, kuriozitami, surovinami k dalšímu bádání? Evropský člověk tak – v tomto mezikulturním poměřování – možná dával najevo svou technologickou nadřazenost, tudíž privilegium na „vědecké“ odpovědi. Ale není tato potřeba přivlastnit si a kochat se cizím jen důkazem vědomí vlastních limitů? Nezaslepuje tato nutkavá potřeba racionálně zaškatulkovat, zobecnit, poevropštit jiné kultury naše vnímání světa i nás samotných? 

Evropské kulturní otazníky

Patočka říkal, že naopak zobecnění Evropy musí vést k vzájemnému střetávání kultur a obnovení respektu a svébytnosti tradic, které jsou dosud považovány za nedůležité a mrtvé a které evropskou myšlenku nutně doplňují.  Bez nalezení společného základu, jenž není vlastní pouze jednomu z účastníků a nevydává se za obecné uskutečnění lidstva, nelze vést dialog mezi „lidstvy“. Až tato reflexe může otřást zahleděnost současné Evropy do vlastní velkoleposti. A přeci je něco na tom kujónství archaických Řeků, než se stali klasickými – čirá hravost a zvídavost, aniž by jim jejich poznatky měly sloužit k zotročení ostatních nebo jich samých.

Ale vyrýt své jméno vedle titulu krále králů nebo starými rituály opředeného kamene je něco jiného než se tyranem stát či si památky přivlastňovat a vědomě je ničit. Označení jako primitivní a méněcenné na základě „našich“ měřítek je krátkozraké. Herodotovsky „jiné“ kultury dnešního světa jsou stejně součástí lidského příběhu jako ty dávno ztracené v čase – tedy i našeho. Asi nikdy těm zapomenutým lidským společenstvům řádně neporozumíme – člověk nikdy nevstoupí do stejné řeky dvakrát, ale kvůli tomu nemusíme dělat z pravěkých památek „obstacle course“ (překážkovou dráhu) a používat kamenné kruhy a mohyly k nácviku tankových manévrů jako 9. batalion Gordonských Highlanderů během druhé světové války.

Neberte mne ale prosím příliš vážně a odpusťte mi tuto odbočku. Hérakleitos přeci říkal, že názor člověka je jako dětská hračka. Takže si jdu udělat svou vlastní značku na Bránu všech národů, abych zachoval chod dějin.