Úvod do boulderingu: Základní vybavení, techniky a bezpečnostní tipy

Bouldering je vzrušující a dostupná forma lezení, která nevyžaduje žádné lano ani složité vybavení. Stačí jen lezecké boty, magnezium a bouldermatka. Tento sport charakterizuje lezení v nízkých výškách na přírodních nebo umělých stěnách a je ideální pro začátečníky díky své jednoduchosti a dostupnosti. V tomto článku se dozvíte vše, co potřebujete vědět, abyste mohli začít s boulderingem – od základního vybavení a technik až po tipy na bezpečnost a nejlepší boulderingová místa pro první lezení.

Z OBSAHU:

• Historie boulderingu
• Bouldering dnes
• Venkovní bouldery
• Bouldering na umělých stěnách
• Závodní bouldering
• Jak začít s boulderingem?
• Kam na boulder?
• Vybavení na boulder
• Jištění při boulderování
• Bouldering jako trénink
• Techniky boulderingu
• Proč začít s boulderingem?

HISTORIE BOULDERINGU

Boulder (z anglického „kámen“, „balvan“) je slangově krátká lezecká cesta, složená z několika těžkých kroků. Bouldering původně vznikl jako kratochvíle lezců, kteří se potřebovali rozcvičit před nástupem do dlouhých cest, případně potrénovat pod převisem za horšího počasí. Podobným procesem vznikla dnes třeba také populární slack-line. V polovině minulého století se objevil jistý John Gill a během pár let z boulderingu vytvořil samostatnou disciplínu. 

Šlo především o traverzování skal nad zemí, obtížnosti značil B1 až B3 a zavedl jako standart používání magnézia k vysušení kůže na rukou po vzoru gymnastů. O dvě dekády později se tento sport modifikoval, rozrostl o dopadovou matraci, tzv. bouldermatku, a také začal vzkvétat na vnitřních lezeckých stěnách – je nenáročný na vybavení i prostor. Právě tam se začaly formovat základy moderního boulderingu, jak jej známe dnes. A dnes tak máme jak outdoor boudering, tak indoor bouldering.

Co je bouldering dnes?

Princip zůstává stejný – lezou se krátké cesty nízko nad zemí, bez lana a úvazků. Dopadištěm bývá měkčená matrace – bouldermatka. K provozování boulderingu jsou tedy potřeba jen lezecké boty, na těžších cestách magnézium a venku bouldermatka. Někdy se hodí i malý kartáč a další drobnosti. Bouldering má mnoho podob.

Venkovní bouldery

Přírodní balvany, na něž lze vylézt, nenechají žádného lezce klidným. Jde o původní formu boulderingu, ovšem poměrně náročnou, pokud se jí chcete věnovat na úrovni. Za cestami se totiž musí cestovat, případně je někdo musí objevovat, čistit a zapsat do průvodců. Také je potřeba vytvořit provizorní dopadiště z bouldermatek, často několika, a je více než vhodné venku lézt ve skupině, aby alespoň jeden lezce jistil – stál pod skalou a chytal (o technice jištění viz níže).

Základními druhy venkovních boulderů jsou traverzy (lezení do boku nízko nad zemí), převisy (začíná se většinou vsedě a končí ve výšce, ze které jde ještě seskočit) a pak lezení přímo nahoru. To je omezeno většinou strachem, tzv. highbally mají 5-10 metrů. Při lezení bez jištění do větších výšek už většinou mluvíme o free solo lezení, nikoliv o boulderingu – při tom by měl být seskok do dopadiště relativně bezpečný.
Ve většině případů cesty kombinují tyto směry a mají 5-20 kroků. Obtížnost se u venkovních boulderů hodnotí nejčastěji stupnicí Fontainbleau (podle stejnojmenné boulderové oblasti) – 7A, 5C+ a podobně.

Bouldering na umělých stěnách

S rozmachem tzv. „překližky“, tedy umělých stěn, nabyl na popularitě také bouldering. Cesty se staví z totožných chytů, jen pod cestami je (mobilní nebo stacionární) měkké dopadiště. Díky tomu může lezec vyrazit na stěnu klidně sám, i když vymýšlet různé kroky je ve skupině většinou zábavnější – pod cestou se však často tvoří hloučky neznámých lezců, kteří si navzájem radí.

Zatímco původně i na umělých stěnách šlo spíš o trénink na dlouhé cesty, se vznikem závodního boulderingu se cesty transformovaly do dnešních dynamických, silových kroků, často připomínajících spíš než lezení parkour, jógu nebo akrobacii. Stavěči se za poslední dekádu značně profesionalizovali, a i v Čechách nám staví několik zkušených stavěčů se zkušenostmi ze světového poháru, funguje také systém jejich vzdělávání.

Na téměř každé stěně ale přetrvává koutek, připomínající stav boulderových stěn před dvaceti lety – náhodné shluky chytů a stupů hustě poseté po celé stěně. Dnes se jim říká spraywall. Jde o tréninkovou metodu, kdy si můžete postavit v mysli svoji cestu a lézt ji třeba tréninkově dokola, abyste získali specifickou dovednost – sílu, výbušnost, vytrvalost…

K rozlišení cest se většinou používá barva chytů a štítky, které značí start a top, a většinou i udávají obtížnost – častěji než „Font“ škála se používá značení V0 až V17, přičemž začátečnické bouldery jsou do V3, pokročilé do V6 a V7 a výš už lezou jen velmi trénovaní lezci.

Závodní bouldering

Závody se pořádají na umělých stěnách, nejčastějším formátem jsou čtyři cesty, na každou má závodník 4 nebo 5 minut, může nastoupit kolikrát chce, ovšem počítají se i pokusy – vylézt cestu napoprvé je hodnotnější než napodruhé. Kromě topu je boulder rozdělen do zón, takže závodník dostává bod i za to, že doleze do první nebo druhé zóny. Sledovat závody se hodí i začátečníkům, lze odkoukat mnoho zajímavých pohybů, které by je jinak nenapadly a tyto lze využít v běžném lezení.

Jak začít s boulderingem?

Je to jeden z nejsnazších sportů – pro začátek stačí zajít na nejbližší boulderovou stěnu, půjčit si lezečky a prostě lézt. Vybírat si lehké cesty a koukat, jak lezou ostatní. Případně stěny pořádají skupinové lekce s trenérem. Díky jednoduchosti je bouldering často prvním vstupem do světa lezení.

Důležité je dbát na bezpečnost při boulderingu – nenechávat v dopadišti batoh nebo telefon, na který by někdo mohl spadnout, vždy se dívat nahoru, aby někdo nespadl na vás. Je také vhodné si osvojit techniku dopadů přes nohy na záda, což lze pouze tréninkem seskoků z malých a pak větších výšek. Kromě drobných podvrtnutí kotníku a odřenin je bouldering bezpečný sport.

Kam na boulder?

Vyzkoušejte co nejvíc stěn. Každá má své stavěče, své možnosti a svůj styl. Na jedné se staví závodní dynamické bouldery, na jiné kolmé až položené na mikrostupech – a každému sedí něco jiného. Navíc změna je zábava, takže bývá vhodné opustit svou domovskou stěnu a vyrazit do světa. Boulderová stěna je již v každém větším městě, takže když jedete na výlet nebo pracovní cestu, dejte do auta nebo batohu lezečky a pytlík s magneziem a cestou se můžete zastavit na jakékoliv stěně – já jsem při cestování objevil spoustu zajímavých boulderů v Rakousku, Polsku, ale i na Ukrajině, v Rumunsku nebo Moldavsku. 

Člověk by se někdy až divil, kde objeví velkou halu s boulderovou stěnou. A pokud se nenaskytne umělá stěna, téměř všude najdete přírodní bouldery. Tady už to chce bouldermatku a ideálně parťáka. Spousta oblastí je popsaná online v aplikacích jako Bergflex, 27 Crags nebo The Crag. Často jsou však zpracovány lokální průvodci, které lze sehnat typicky kromě online také v místním infocentru. Projížděním různých oblastí pak zjistíte, že existuje opravdu velké spektrum oblastí a můžete si udělat obrázek o tom, jaký druh boulderů vám vyhovuje nejvíce.

Výběr vybavení na boulder

Sportovní oblečení pro bouldering by mělo být prodyšné, často se zpotíte, a je s výhodou, když kalhoty zakrývají kolena. Šortky vedou k odřeninám na kolenou, dlouhé kalhoty zase mohou překážet, a tak jsou nejčastější volbou ¾ kalhoty a triko, u žen často tílko nebo sportovní podprsenka, protože umožňují maximální volnost pohybu – při některých krocích jde až o jógové ásany.

Výběr lezeček pro bouldering je specifický – je dobré mít jedny jen na boulder. Ty by měly být o kousek menší než ty skalní. To si můžeme dovolit proto, že po každém pokusu je můžeme sundat, takže často volíme lezečky nazouvací nebo na suchý zip. Lepičku (podrážku) volte co nejměkčí, sice se rychleji proleze, ale oceníte lepší tření. Profil lezeček na převislé bouldery bývá velmi agresivní, mívají až banánovitě zahnutý tvar, aby bylo možné špičku založit i na nejtitěrnější mikrostupy.

Pokud nemáte zkušenost s tekutým magneziem, na bouldery jej doporučuji. Za prvé skvěle funguje, za druhé nepráší po celé tělocvičně. Pokud používáte sypané, rozhodně nechejte pytlík někde na kraji a ne připnutý k pasu. Pokud se z vás práší při každém dopadu, jednak plýtváte svým hořčíkem, ale také znepříjemňujete prostředí všem. Na některé boulderové stěny je dovolen vstup jen s tekutým „maglajzem“.

Pokud míříte ven, nevyhnete se výběru bouldermatky a následnému zjištění, že jedna rozhodně nestačí. Většinou je vhodné mít jednu velkou, třídílnou, jako základ, a pak několik menších, kterými se obloží širší okolí. Variantou je mít schopného jističe, který bouldermatku posunuje podle toho, kam lezete.

Uvnitř i venku využijete také menší kartáč na čištění chytů – venku od mechu, uvnitř od potu předchozích lezců. Pokud polezete intenzivně, postupně přijdete o kůži na prstech. Pokud potřebujete lézt dál, hodí se tejpovací páska na prsty, pokud končíte, určitě dopřejte kůži péči v podobě speciálních krémů a olejů pro regeneraci. Až polezete pravidelně, je možné kůži šmirglovat, aby měla ideální vlastnosti. 

Do vybavení pro bouldering můžeme zahrnout také přenosné nástroje pro rozcvičení – pružné gumy nebo balknu na zahřátí prstů. Rozcvičení a protažení je u boulderingu velmi důležité jako prevence zranění, bez zahřátí prstů a protažení těla po cvičení se moc daleko neposunete. Pro lepší regeneraci lze využít také masážní válce. Jako u všech sportů je velmi důležitá strava – zde se boulderisté často inspirují calistenikou a posilováním, protože jde o podobně silové sporty.

Jištění při boulderingu

Stejně jako gymnasté se navzájem při tréninku jistí a asistují si, i při boulderingu lze lezce přijišťovat. Nejde přitom o to, aby nespadl, ale aby pád byl co nejméně neřízený. Chytač stojí většinou pod lezcem (ale ne tak, aby lezec spadl přímo na něj) a soustředí se na hlavu – v případě pádu ji směřuje do bezpečí, aby se vyhnula ostrým kamenům a aby tělo nespadlo nešikovně celou vahou na hlavu a krk. Další významnou rolí jističe je posunovat bouldermatku tak, aby byla vždy pod lezcem. 

A v neposlední řadě povzbuzovat lezce a případně radit, ovšem pozor na tzv. betaspraying! Beta = žargonové označení pro řešení klíčového kroku. Bouldering je zábavný hlavně vymýšlením toho, jak klíčové místo přelézt. Pokud řešení znáte, nechte si ho pro sebe, dokud vás o něj někdo nepožádá. Vyzrazením receptu zkazíte lezci tu nejkreativnější část lezení, nebuďte betasprejeři, kteří všem nutí své metody. Nechte každého vymýšlet vlastní, třeba najde svou cestu. Samozřejmě můžete nabídnout radu, ale jistě znáte přísloví o radě nevyžádané.

Bouldering jako tréninkový nástroj

Kromě toho, že jít poprvé na boulder je velmi snadné, lze jej využít i jako trénink pro skalní lezení, nebo prostě místo posilovny. Lezením těžkých kroků na boulderu lze odemknout mnoho lezeckých dovedností a technik, ke kterým by cesta na laně byla velmi dlouhá – už jen proto, že na laně hraje větší roli strach – co se nám nedaří v deseti metrech, může jít nad zemí snadno. I proto si profesionální lezci těžkou cestu někdy rozkouskují a postaví na boulderu, aby mohli cvičit jednotlivé sekvence.

Boulderingové techniky

Důležité je osvojení různých úchopů a stupů. Kromě chytnutí se shora lze chyty také stisknout, chytit zboku nebo odspodu – pak žargonem mluvíme o stiskáči, bočáku nebo spoďáku. Navíc ne vždy zafunguje takový úchop jen tak, je potřeba napolohovat tělo do vhodné pozice, aby chyt dobře „bral“ – posunout těžiště kousek tady, kousek tam. K naučení se těchto nuancí je boulder velmi vhodný, stejně tak bývá úvodem do dynamických kroků – z těch napoprvé snad vždy spadneme, ale do měkkého to nevadí. Na boulderu to můžeme zkoušet stokrát, až se to povede. Zpravidla pak přichází „aha moment“, a jakmile se to tělu povede zkoordinovat jednou, už se mu to povede vždy. Naučilo se nový pohyb nebo sekvenci, gratulace jsou na místě.

Mezi další specifické pohyby může patřit třeba zapření kolene (kneebar) nebo založení ruky do spáry (žába), což jsou techniky, které stavěči odkoukali na skalách a přenesli je do boulderingu, kde se je můžete bezpečně naučit a až na skalách dolezete ke spáře, budete vědět, co s ní.

Proč začít s boulderingem?

Kromě toho, že je to velmi jednoduché, má bouldering mnoho tváří a výhod. Každý si v něm něco najde. Jsou boulderisté, kteří do gymu chodí místo do posilovny – místo zvedání závaží zvedají sebe. Jiní se rádi socializují v boulderingové komunitě a hledají pod stěnou nové přátele, se kterými mohou lézt. Další prostě baví ten pohyb a kreativita, kterou musí zapojit při vymýšlení řešení. Jiní to berou jako trénink pružnosti, nebo způsob aktivní relaxace, případně ve venkovním prostředí objevování míst, do kterých bychom se běžně nevydali. 

Tak schválně, zkuste najít na internetu nejbližší venkovní boulder k vašemu bydlišti nebo k místu, kde se právě nacházíte. Vsadím se, že je blíž, než jste čekali a že jste rozhodně nevěděli, že za humny takový boulder máte. Pokud jste ve městě, možná najdete i nějaký „urban boulder“, tedy cestu ne na skále, ale na budově, mostu nebo komíně. Ale pozor, vstup na taková místa je legální jen se souhlasem majitele objektu!

Hodně zábavy!