Jak vybrat turistický vařič

Polárník Jaroslav Pavlíček v osmdesátých letech minulého století formuloval několik kritérií pro výběr vařiče, která nerozporuje asi nikdo: „výhřevnost, cena, víceúčelovost paliva, váha vařiče vzhledem k výkonu, poruchovost a toxičnost spalovaných látek.“ Čtyřicet let po tomhle stručném návodu, jak vařič vybírat, docházíme k ne úplně povzbudivému zjištění, že stejně jako v osmdesátých letech, ani dnes není žádný z existujících typů ideální ve všech ohledech. S tímhle přehledem však snadno vyberete takový, co se hodí právě pro vás a právě pro výpravy, jaké podnikáte.

Plynově jednoduché

Základním dilematem, které řeší každý, kdo vařič potřebuje, je benzín nebo plyn. Nejvíc se prodává vařičů plynových, které se namontují na kartuši naplněnou směsí propanu a butanu, případně propanu a isobutanu. Dřív se vyráběly i čistě propanové typy, které se hodily do hodně nízkých teplot; byly ovšem zároveň nebezpečně explozivní.

Plynové vařiče jsou lehké, skladné a ovládání je i pro naprostého začátečníka. Prostě nasadíte vařič na kartuši, otočíte kohoutkem a škrtnete zápalkou nebo zapalovačem. Některé sofistikovanější modely mají v hořáku zabudovanou jiskru, pak stačí stisknout příslušné tlačítko či páčku.

Zašroubuj či zapíchni a vař

Většina vařičů a kartuší se propojuje na stejném principu – šroubovacím závitem. Skoro všechny značky na trhu jsou tedy kompatibilní a kartuši od Primusu tak můžete použít třeba na Varovský či Colemanovský  vařič. Výjimkou jsou pouze bajonetové vařiče od Campingazu, ty fungují jen s kartušemi stejné značky.

Starší napichovací systém, kdy je po prvním propojení vařiče a kartuše nutné oboje zachovat v jednom kuse až do vyčerpání plynu, pro svou nepraktičnost již téměř vymřel.

klíčová je Stabilita, hořák, skladnost a váha vařiče

Při vybírání vařiče je důležité hledět hlavně na stabilitu – packy by měly být pevné a zároveň dost do šířky, aby udržely bez potíží i větší nádobu. Některé firmy (například u vybraných modelů japonského Soto, jejichž špičkové vařiče představuje tento článek) nabízejí dvě varianty pacek: pro běžný ešus do dvou litrů a pro větší nádobu.

Určitě věnujte pozornost samotnému hořáku: léta se dělaly vypoulené směrem vzhůru, tím byl ale plamen vystaven větru a docházelo tak ke značným energetickým ztrátám. Některé novější typy proto hořák umisťují do roviny s malou objímkou či do důlku, do něhož poryvy nezasáhnou nebo zasáhnou o poznání méně.

Kromě pevnosti a stability stojí za to brát v potaz ještě jedno kritérium: skladnost. Pokud je hořák s packami v jednom kuse, bude v přepravním stavu větší než pokud je oboje rozděleno do dvou kusů. Zatímco případná neskladnost znamená nejvýš trochu víc místa v batohu, další kritérium je opravdu podstatné: snadnost manipulace. Rozhodně stojí za to si vařič vyzkoušet nejen když máte holé ruce, ale třeba taky v palčákách. Když kolem sviští nárazový vítr a nechcete rukavice sundávat ani na pár sekund, tak jste za vařič, který tímhle drobným testem při kupování prošel, upřímně rádi.

Poslední roky se těší velké oblibě vařiče Jetboil, které by se s trochou nadsázky daly označit za outdoorovou rychlovarnou konvici. Splňují totiž vše výše uvedené klíčové vlastnosti-stabilita, skladnost, váha, kvalitní hořák-plus je součástí vařiče praktická nádoba, ve které v rámci možností individuálně či ve dvou uvaříte narychlo mnohé, ale potřeby větší skupiny či outdoorové gourmety zřejmě nesaturují. 

Aktuální typy plynových vařičů

kartuše alias bomby

Příznivcům plynu v posledních letech nahrává rostoucí výběr kartuší: kromě klasických se nyní dají koupit i zimní. Ty se plní směs plynů namíchanou tak, aby byla odolná i proti teplotám kolem mínus dvaceti a některé navíc mají zabudovanou vložku ze savého papíru, která zrychluje přeměnu zkapalněného plynu uvnitř kartuše do plynného skupenství. I se všemi novými směsmi ovšem zůstává faktem, že pro zimní vaření je plynový vařič spolehlivý jen tehdy, jsou-li teploty lehce pod nulou.

Jakmile začnou padat pod minus deset a níž, je třeba podnikat opatření jako kartuše pod bundou případně kartuše na noc ve spacáku a někde kolem mínus patnácti či dvaceti už vám nepomůže ani plynová kartuše, na níž je napsáno, že vydrží do mínus sedmadvaceti. Občas to na některé uvedeno je s poznámkou, že jde o speciální směs plynu; testovali jsme opakovaně různé značky v nadmořské výšce mezi dvěma a třemi tisíci při teplotách kolem mínus dvaceti a neprošla jediná. S plynem prostě v téhle teplotě zůstanete bez vody a teplého jídla.

Kromě teplotních limitů, může nevýhodou vaření na plynu taky fakt, že se špatně odhaduje, kolik plynu je ještě v kartuši. Chce to trochu cviku, abyste to trefili.

Spolehlivé benziňáky

Kromě několika výše zmíněných praktických nevýhod je tu ještě jedno kriterium, které může z výběru plynový vařič vyřadit. A tím je země, kam se na výšlap chystáte. Ne všude se totiž kartuše dají koupit a pokud cestujete letadlem, s sebou je z bezpečnostních důvodů vzít nemůžete. Pro takové destinace, stejně jako zimní hory, je volba jediná: benzinový vařič.

Je dražší, těžší a zacházení chce trochu cviku, ale pozitiva jsou i tak značná: nikdy nezamrzne a palivo seženete všude. K vařiči většinou dostanete sadu trysek, které se mění podle typu paliva. Trysku s písmenkem K použijete pro přívod kerosinu (tedy petroleje) nebo nafty. Značka IG značí technický benzin a bezolovnatý benzin od pumpy – prostě čistší paliva.

pozor na trysku a složitější zacházení

Tryska je u benzinových vařičů nejslabším místem, zvlášť, máte-li možnost pořídit jen nekvalitní palivo, což v Asii, Africe nebo Jižní Americe není nijak neobvyklé (ani filtrování přes jemnou látku neřeší všechny nečistoty). Výrobci některých dražších modelů na to myslí a tak do nich přidávají samočistící mechanismus: využívá třeba otřesů batohu při chůzi. V trysce je kulička, která tímhle pohybem prostor sama čistí.

Tím, co mnohé od koupě benzinového vařiče odrazuje, je kromě vyšší ceny taky složitější zacházení. Místo prostého otočení závitu je třeba vařič takzvaně nastartovat: tedy spustit přeměnu kapalného paliva v plynné skupenství. Moderní benziňáky jsou nicméně v tomhle o míle dál než jejich o dvacet třicet let starší předci, jejichž zapalování někdy vyžadovalo značnou zručnost.

Je třeba dodat, že benzinový vařič je sice spolehlivý, má však svoje zranitelná místa: a nejen trysku. Je to taky tlaková pumpička, u níž je čas od času nutné kontrolovat těsnění a též ji promazat.

obojživelníci z řádu vařičů

Některé vařiče jsou obojetné – dají se na ně připojit jak plynové bomby, tak lahve s benzinem nebo kerosinem. To umožňuje větší improvizaci. Třeba v bivacích nebo alpských winterraumech lidé často nechávají poloprázdné kartuše pro další příchozí. Díky tomu ušetříte palivo. Ideálním řešením obojživelníka je Soto StormBreaker. Samozřejmě je dostupné příslušenství k vařičům.

Lihové a dřevní alternativy

Specifickou kapitolou jsou vařiče na tekutý nebo tuhý líh, existují dokonce i modely na dřevo. Poslední zmíněné se v našich končinách téměř nepoužívají: nejsou zrovna lehké a kdo chce vařit na dřevu a má k němu přístup, ten si prostě udělá oheň.

Pokud jde o vařiče na pevný i tekutý líh, dají se doporučit spíš na ohřev vody než na skutečné outdoorové vaření. Jejich hlavní výhodou zůstává nízká cena a odolnost mrazu. Nevýhody ale nakonec stejně převáží: na lihu je vaření na dlouhé lokte.

Vychytávky u vařičů

Efektivita vaření se dá vylepšit nejen typem vařiče nebo kartuší vhodnou pro dané roční období, ale taky tím, jak pasuje ešus na vařič. Nejde jen o dobrý balanc, ale hlavně o unikající energii mezi hořákem a dnem nádoby. Když se plamen nebude soustředit na nic jiného, než je dno ešusu nad ním, je to ideální. Což ve větrných podmínkách často hapruje a proto jsou tu závětří, která vytvoří pro plamen klidný kout. Dají se dokoupit pro většinu vařičů, které tenhle typ problému může potenciálně pronásledovat.

Dobře tento typ úniků ošetřují už zmiňované nedávno vyvinuté systémy, kde je vařič a nádoba jedním celkem. Říká se jim taky jetboil, po nejznámějším výrobci těchto kompaktů. Řešení v jednom kuse je velmi efektním a rychlým způsobem, jak ohřát vodu. Na druhou stranu na nějaké větší vyvařování, zvlášť ve více lidech, se  nehodí. Populární jsou hlavně mezi lezci na rychlé vaření pod skalou: trekeři jdou spíš cestou klasických vařičů. A už jsou to benziňáky nebo plyňáky.

Resumé