Marek Holeček o prvovýstupu na nepálský Chamlang

Podařilo se! Ve dnech 17. až 23. května jsme alpským stylem vylezli léta zakletou a mnoha výpravami pokoušenou severozápadní stěnu 7321 m vysoké nepálské hory Chamlang. Tenhle do výše 2000 metrů čnící obr dřímá v údolí Hunkhu, zvedá se od morény s plesem a na první pohled připomíná spíše solitér než součást centrálního himalájského hřebene.

Cesta k našemu výstupu začala téměř před 20 lety, někdy v roce 2001, kdy jsem poprvé spatřil elegantní tvary vytvořené tím nejšikovnějším z nejšikovnějších architektů. V mém pohledu se tehdy zračila směsice obdivné pokory s obavami pramenícími z představy, že bych se v té obří vertikální desce měl někdy pohybovat. Loni mé oči znovu klouzaly po strmých stráních a mě napadlo jediné. Už prostě není nač čekat. Tím neříkám, že chmury mezitím zmizely.

NABRAT DECH

Dva týdny před příchodem do základního tábora jsme běhali po údolích, úbočích a kopečkách. Zjitřené červené krvinky se začaly díky ubranému kyslíku tvořit ve velkém a pozvolna vyplnily naše krevní řečiště. Aklimatizace plynula bez velké bolesti, občas podpořená voltáží piva značky San Miguel.

Až do momentu, kdy na zelené louce vyrostly první dva bivakovací stany, které obsadili dva kuchaři, dva nosiči, a dva účastníci, tedy já a Hook, šlo vše jako denní navlékání perlového náhrdelníku. Ve stejnou chvíli přiběhla i jedna záda, která nás jako jediná nebolela. To dorazil Antenzing Sherpa nesoucí 20 kg vážící batoh s lezeckým cajkem. Po složení nákladu se otočil na patě a zase zmizel jako pára nad hrncem. Zůstali jsme uprostřed hor úplně sami. Krásné klidné místo bez lidí obehnané bělostnými hřebeny divokých hor. 

Několik dní uteklo ve znamení vyčkávání. Rosnička Alča Zárybnická nám jeden každý z nich přes satelit posílala šťastné výhledy. A skutečně, počasí nebylo ani na chvíli vyloženě špatné. Pokud však měl být výstup úspěšný, potřebovali jsme okno minimálně tří luxusních dní za sebou. V kritické počáteční fázi prostě nesmělo nic padat z nebes. Také vítr se na vršku musel držet na uzdě. V napjatém období jsme prováděli výpady pod stěnu, kde jsme si hluboko do mysli zapisovali detailní rozbor jednotlivých pasáží a pohybů rádoby strnulého masivu. Bodejť, vždyť v téhle hře přeci nejde o nic jiného než o kůži.

TĚŽKÝM PODMÍNKÁM NAVZDORY

Konečně došlo na lámání chleba. Vše se začalo ubírat tím správným směrem, tedy tam, kam mířila naše předchozí činnost i představy. Pod stěnu jsme se přesunuli 16. května. S sebou jsme si sbalili bivakovací stan, jedno 80 m dlouhé lano o průměru 7 mm, 6 šroubů do ledu, 5 skob, 5 friendů, jídlo na pět dní a tři plynové bombičky. Do batohu jsme nezapomněli přihodit taky trochu toho štěstí. Následné brzké mrazivé ráno bylo prosáklé napětím nadcházejících dní. První metry nás přivítaly nepříjemným mixovým lezením, které pokračovalo šikmo ubíhající rampou. Narazili jsme na velice špatnou skálu s nedržícím sypkým sněhem připomínajícím cukr. Boj o každou píď. Pokud budeme postupovat tímto tempem, tak se na vršek dostaneme za měsíc, proběhlo mi hlavou. Nakonec se však povedlo metry kousek po kousku ukrájet.

Mačky skřípaly a cepíny odskakovaly místo toho, aby pevně držely v ledu. Po několika dlouhých hodinách bitvy jsme dolezli k bivaku schovanému pod skalním převisem, který skýtal naději, že nás padající kameny a sníh přeskočí. Hora nám v průběhu dne přece jen předvedla, že dokáže ze svého držení upustit pěknou lavinu. Srdce se okamžitě sevřela při představě, že bychom se v daném místě právě nacházeli. Zvláště když jsme tudy stejně museli dříve nebo později prolézt. Děsivou myšlenku jsme rázem zatlačili někam hluboko do zapomnění.

Druhý den začal ve skalním koutě, který přešel do ledového pole. Nad ním visel jako sekyra obří sérak, z něhož se průběžně odlamovaly kusu ledu. Tento úsek jsme museli prolézt co nejrychleji, abychom snížili možnost střetu s padajícími úlomky. Následoval průlez kolmým osmdesátimetrovým úsekem, ze strany ledové masy přilepené ke stěně, který nás již vyvedl nad pás séraků. Těžkým mixovým terénem jsme se dostali až k druhému bivaku, který se nacházel nad tímto výbušným místem. Na horní hraně se objevila poměrně rovná ledová police, navíc z boku částečně chráněná.

Velice chladivý flek na spaní. Led teplo přeci jen nevyzařuje, to je jasné. Každopádně těch předchozích pár desítek metrů mělo své kouzlo. Exponované těžké lezení s rostoucí hloubkou pod nohama. Plíce přitom zatím stíhaly včas nabírat vzduch, takže pro lezcovo srdce opravdu krásný zážitek.

BEZ MOŽNOSTI NÁVRATU

Nadešel klíčový třetí den a s ním nejdelší lezecký úsek. Plán si žádal urazit 700 m a dosáhnout až horní skalní bariéry. Pokud jsme chtěli dostat šanci pokračovat, nebyla jiná možnost. Riziko spočívalo v tom, že po vstupu do této etapy už jsme museli lézt jen dále. Rozumná cesta zpět prostě neexistovala. Aby protivenství nebylo málo, počasí vhodné k průlezu nemohlo nastat v podstatě nikdy. Sněžení i mírný vichr mohli zapříčinit pády sněhových řek. Můžete vzít jed na to, že tohle nikdo ve strmé stěně neustojí.  Naopak přílišné teplo by uvolnilo kamení, které by s vrčící zuřivostí rozdrtilo vše, s čím by se setkalo.

Ráno padlo rozhodnutí jít dál, a tak jsme se začali prosekávat sněhovými varhanami, které z dálky připomínaly plisovanou suknici. Místy jsme narazili na příjemný firn, jindy zase na led tvrdý jak beton. Připomínalo to sisyfovskou práci, kde se veškeré snažení se míjelo účinkem. Průlez nakonec však nebyl ani tak těžký technicky jako spíše fyzicky. Desetitisíce vykonaných pohybů nás v součtu pěkně vyčerpaly. Nehledě na to, že se možnosti jištění v průběhu délek nebo při souběžném lezení dalo diplomaticky označit za skromné. Den neměl konce a my stále nemohli najít místo pro třetí bivak. Poletující sníh nás ještě více popoháněl k tomu, abychom neutěšenou situaci nějak uzavřeli.

Nakonec nám nezbylo nic jiného než se vtěsnat na maličkou sněhovou poličku sevřenou ve skalním koutě. Hook se jako obvykle ujal vaření. Rozpuštěný sníh smíchaný se šťávou rychle svlažil vyschlá hrdla i kroutící se vnitřnosti. Ta divná sněhová pachuť s křupavou příměsí žulových šupinek nám vůbec nevadila. Bez otálení jsme si začali hrát na teplo a spánek.

Noc byla pekelná. Nemohli jsme najít způsob, jak do prostoru na půl zadku dostat dva a ještě k tomu celá naše těla. Nezbylo nic jiného než se položit na Hooka. Nezávislý pozorovatel by asi prohlásil něco o dvou do sebe zakousnutých larvách. Nevábné provedení nakonec slavilo svůj úspěch. Každý z nás na chvilku zabral a mohl tak ušetřit trochu sil. Úmyslně neříkám zrelaxovat či nabrat energii. Jen se zbytečně neztrácelo.

NEKONEČNÉ LEZENÍ

Čtvrté ráno jsme se rozhýbávali opravdu těžko. Hned první metry vedly přes skalní prahy, které vyplňoval starý tvrdý led. Přemluvit hroty, aby držely, stálo dost sil. Po 100 m následovalo to, co jsme si ozkoušeli již předchozí den. Ledofirn pod úhlem 70°, místy i více. Zdálo se, že kopec před námi stále roste místo toho, aby ubýval. Někde ale musí mít konec. A taky že ano. V odpoledních hodinách jsme se překulili přes poslední výšvih a najednou stáli na ostrém hřebeni, který nám nabídl výjimečnou podívanou do světa na druhé straně. Hodně foukalo a teplota klesla hluboko nulu.

Podle GPS se vrchol nacházel necelých 200 m dále po hřebeni, zhruba 100 m vysoko nad námi. S blížícím se podvečerem vichr sílil a přinášel mraky, které se začaly s prudkostí převalovat přes vršek. Najednou jich bylo všude plno. Okolní svět skryly do svých dlaní. Naštěstí nám tohle neutěšené místo nabízelo ucházející plac pro stan. Mrkli jsme na sebe a bez jakýchkoliv slov učinili rozhodnutí postavit čtvrtý bivak. Vrchol neuteče.

ÚCHVATNÁ VRCHOLOVÁ PODÍVANÁ

Následující den jsme pokračovali po hřebeni přes řadu vrcholů Chamlangu až do místa, kde začal tenký hřeben spadat do jižního ramene hory. Silný vítr před sebou hnal zimu, která se vlezle kradla do záhybů našeho oblečení. Na všechny strany se nám otevíraly magické výhledy. Od východu na nás mávala Kanchenjunga, na severu se zase šklebila pyramida Makalu. Na západě čněla hradba Lhoce a několik vrcholků Nupce. Nad tím vším bděla střecha světa Mount Everest. V dáli jsme viděli také Cho Oju s Giačunkangem a Lantangem. Podhoubí tvořila rozházená drobotina Pumori, himalájský nanuk trčící k nebi, tedy Ama Dablam, dále Kanteng, ostrý Kyashar a mnohé další.

Hlavní vrchol jsme minuli v 10:00. Zastavili jsme jen na pár minut, abychom na kameru natočili aspoň nějaké záběry. Pár nucených zmrzlých úsměvů, několik vypuštěných slov, které vítr okamžitě odnesl někam do ztracena. Z držení kamery mi úplně znecitlivěly ruce. Ani Hook se netvářil, že má chuť déle otálet. Lesk a bída horolezcova, tedy úspěch bez ovací. Skutečná radost čeká až dole, kam také ještě nemusíme nikdy dolézt. Smutné konce ovšem není radno předjímat.

PO HŘEBENI VSTŘÍC BÍLÉ NICOTĚ

Spěšně jsme mazali dál, žel naše kroky začaly zpomalovat. Důvodem nebyla výška, ale terén. Žiletkový hřeben rozdělující kopec na dvě strany se tvářil jako pánové Jekyll and Hyde. Dalo se po něm nejlépe postupovat, avšak severní srázy tvořil drobivý led a východní stranu našlehal vítr do sypké pěny. K tomu přibyly skalní prahy žádající si slanění. Celá ta linie bílého hada při pohledu shora vypadala, jako by visela ve vzduchu. Nekonečný kilometrový hřeben bez možnosti odjištění.

Postupem času se z údolí přihnala neprostupná mlha. V jednom místě jsem udělal chybu a dostal nás mimo směr. Jeden by řekl, že v takovém terénu to není možné. Chyba lávky! Zakufrování naštěstí nebylo až tak dramatické, nicméně nám připomnělo, že když není skrze bílou tmu nic vidět, nezbývá než čekat. Zvlášť ve chvílích, kdy máte pod nohama díru do pekel a za každým špatným pohybem čeká více než tisícimetrový skok. Rozhodli jsme se pro další bivak. Celkově pátý, nechtěný a navíc stále pěkně vysoko. Určitě více, než bychom si přáli.

Všiml jsem si, že Hook se změnil. Po chvíli mi došlo, že jeho fous je celý bílý. Připomínal dědu Mráze. Vítr přinesl nejen mlhu, ale i vlhkost s drobným sněžením. Malá police překrytá ledovým kšiltem představovala naši záchranu. Kvapem jsme místo upravili. Náš „hotel Savoy“ stál za několik minut. Došlo nám jídlo. Večerní menu tvořily jen dvě čokoládové tyčky. Malá útěcha pro naše hladové žaludky. Vše jsme měli už mokré a zmrzlé. Fyzická únava se hlásila při každém pohybu a psychika se blížila limitům.

Noc plnou vášní vystřídal průstup divokým ledovcem. Slézali jsme hodinu za hodinou, dokud to jen labyrint dovolil. Poté jsme museli překonat bezpočet míst s kaskádovitě seřazenými trhlinami. Další sestup nám umožnily pouze ledovcové hodiny a následná slanění. Opět nás zastavila hustá mlha. Šestému bivaku se nedalo vyhnout, i přesto jsme však s čelovkami na hlavách zuby nehty bojovali o další metry. Nic naplat, proti bílé nicotě valící se z údolí jsme nezmohli zhola nic. Smířeni s osudem jsme postavili stan, tentokráte pod obřím ledovcovým odlomem. Bylo to jako spát v tlamě žraloka. Nevěděli jsme jen, kdy sklapne čelisti. Noc jsme problouznili v horečnatých útržcích. Naše těla již neměla čím vytápět. Chlad se od nohou plíživě šířil do celého těla.

Sedmý den představoval vysvobození, hotový únik k životu. Ráno jsme absolvovali pár posledních slanění a několik hodin chůze po moréně. Hotovo! Konečně jsme zase vkročili na louku. Ze spárů nelítostné hory jsme se dostali po dlouhých 160 hodinách. Slunce se nám opřelo do tváří. Chlad zůstal za zády. Strhali jsme ze sebe oblečení a jen tak ve spodním prádle ulehli do provoněné trávy.

SEČTENO A PODRŽENO

Tak či onak, musím nejprve vystřihnout poklonu prvovýstupcům, kteří před šedesáti lety prostoupili jižní hřeben. Možná měli více sněhu, lezli expedičně a bůhvíco ještě. Anebo vůbec ne! Byli to jednoduše borci!

My s Hookem jsem ti živí, co jako první prolezli, navíc alpským stylem, 2000 m vysokou severozápadní stěnou Chamla-banga-mordwandu. Vytyčená linie je podle nás ABO, neboli Abominablement difficile. Česky prostě extrémně obtížná. Nic těžšího jsme dosud nelezli. Světová pecka a bomba jarní sezóny. Cestu jsme pojmenovali UFOline, abychom připomenuli výstup severní stěnou Chamlangu, během kterého prý Reinhold Messner a Doug Scott zahlédli někde ve výškách UFO. Vida, já měl toho mimozemšťana Hooka stále vedle sebe! Tak prostě tak!

Na závěr samo sebou patří velké poděkování Hookovi za to, že jsme si mohli dovolit užít si hor v poklidu a bez zbytečných závaží, které mezilidské vztahy občas pod tlakem vytvářejí. Díky si zaslouží i „liška“ Govinda a jeho agentura GreenHorizont.com, která tvoří můj letitý pevný pilíř v asijské džungli.

Text: Marek Holeček (redakčně upraveno)| Foto: Marek Holeček, Zdeněk Hák