Muču Kiš prověřilo lano Tendon Master 7.0

Každý horolezec ví, že vyladit lezecký materiál tak, aby se lehce a bezpečně stoupalo, není jen tak. Nejvíce se řeší množství a variabilita všemožného „železa“. Avšak co se kovu týče, měli jsme pod Muču jasno. Šrouby, friendy, skoba i speciální Jardou vyrobené sněžné kotvy byly připraveny. V čem jsme však jasno neměli, bylo lano, na němž budeme všichni tři během výstupu svorně viset.

Na první pohled banální rozhodnutí, spočívající ve výběru typu a délky lana, nám motalo hlavu. Je nasnadě, že karákóramský prvovýstup klade na lano enormní nároky. Přeci jen to bude lano, na kterém se budeme kývat v ledové stěně, a které na oplátku nespočetněkrát skopeme mačkami a zmlátíme cepíny. Lano se bude ráchat ve vodě a chvíli nato mrznout. Musí vydržet kamenné nálety stejně jako dobírání přes kousavou skalní hranu a kroucení půlloďákem. Bude muset vydržet popsané a ještě mnohem víc. A pochopitelně, ono lano musí být co nejlehčí a minimálně objemné.

Zároveň rozhodnutí, zda se navážeš na lano jednoduché, dvojité, dlouhé nebo kratší, hned v úvodu určuje styl lezení, včetně perspektiv návratu. Kromě jiného je třeba zvážit, nakolik poleze družstvo simultánně, eventuelně jaký charakter (led, skála, mix) mají nejnáročnější pasáže? V jakém režimu plánujeme setup? Budeme slaňovat? Jištěně slézat? Scházet? Nikdo nic neví, málokdo tuší…

Volba lana se propisuje i do výběru typu a kvantity ostatního lezeckého vybavení. Kratší lano rovná se kratší délky a menší počet postupového jištění. Naopak situace, kdy je nezbytné s jednoduchým padesátimetrovým lanem proslaňovat velkou stěnu, je vcelku trudná. Pro takový případ je třeba mít v záloze hromadu vybavení a taky trpělivosti. Pokud je sestup v ledu, je důležité mít perfektně zmáknutou přípravu abalakovových hodin. Připravené dlouhé šrouby, šťourák, nůž, a především dostatečnou zásobu smyček (všichni členové manšaftu). My používali Tendon pomocnou repku a byla dobrá.

Slaňování strmých sněhových a firnových svahů je dobrodružství samo o sobě. Budovat štandy pomocí různých variant sněžných kotev představuje činnost technicky, časově, materiálně, a především morálně náročnou.

Při plánování prvovýstupu se vždy snažíme najít směr sestupu, kde dokážeme sestoupit co možná nejvíce „by foot“, a to i za cenu zdlouhavého kličkování. Naslaňovat do neznámé stěny vždy představuje velké riziko, o to víc, když jste limitovaní kratším lanem.

V průběhu dřívějších expedic jsem měl možnost sledovat rozmanité lanové „filozofie“. Pro inspiraci zjednodušeně zmíním lanové techniky, které jsem okoukal od svých spolulezců:

Mára Holeček rád leze na jednoduchém plném laně s délkou osmdesát metrů. S jedním lanem se ve stěně dobře pracuje, větší délka umožňuje protáhnout odlezy a postup tak zrychlit. Navíc při slaňování na jednoduchém laně netřeba řešit jaký pramen tahat, a taky eliminuješ riziko zaseknutí uzlu.

Jindra „Hudy“ Hudeček leze v Patagonii většinou na dvojčatech v délce padesát metrů. Náročnost patagonského lezení nutí prvolezce délky zkracovat. Dvojčata jsou především bezpečnostní nutností. V Patagonii jsou pády dramatické a místní žula je k lanům nemilosrdná. Kratší délky jsou mnohdy nutné i proto, aby se lezci stižení vichřicí navzájem dorozuměli. Rovněž i kvůli extrémnímu větru jsou jednotlivá slanění kratší ve snaze minimalizovat riziko zaseknutí lana, se kterým vítr divočí.

S Háčkem jsme v Himálajích lezli na polovičním šedesátimetrovém laně. S tím, že v mixových pasážích a skalním terénu jsme lano půlením zdvojili (operační délka se tak zkrátila na zhruba dvacet metrů). Toto nastavení jsme použili v případě, když jsme věděli, že sestup bude primárně chodeckým terénem.

Do základního tábora pod Muchu s námi putovalo hned několik bolatických panenek. Vybírali jsme z následujících lan:

• dvojčata Tendon Master 7.8 CS 60 m
• jednoduché Tendon Lowe 8.4 CS 80 m
• dvojčata Tendon Master 7.0 CS 50 m

Finální rozhodnutí nakonec pomohlo vyřešit počasí. Meteorolog Ondra Brambus hlásil, že se na nás žene fronta hnusu. Na výstup tak zbývá méně času, než jsme doufali. Je třeba spěchat. To v praxi znamená co nejvíce vylézt sólo, nebo aspoň souběžně. Zároveň musíme být co nejlehčí.

Z bolatického harému tak vybíráme moji rudou favoritku Tendon Master 7.0. Modré dvojče necháváme dole. Pravda, sedm milimetrů není mnoho, ale s Master 7.0 mám důvěrný vztah. Onehdy jsem na něm společně s Michalem Brunnerem visel v ledovém headwallu Cerro Torre, zatímco nás Hudy hauloval nahoru. A ta váha!? 1700 g za 50 m jistoty je prostě fenomenální. 

Lano Tendon Master 7.0 během výstupu fungovalo perfektně. Nenasáklo vodu ani z nechutně rozbředlého sněhu. Dobře se s ním manipulovalo i v tlustých rukavicích. Bez zjevných poškození snášelo naše násilnické zacházení i nevlídnost okolního terénu. Na závěr se nám s našimi padesáti metry podařilo bezpečně prokličkovat rozšklebeným ledovcem cestou zpět do BC.

Vybrali jsme dobře!

PS: Váháš, jestli se tvůj styl podobá spíš „na Hooka“, „na Hudyho“, nebo na „Máru“? Nejsi si jistý/jistá, zda potřebuješ lano jednoduché, poloviční nebo dvojče? Spíše kratší, anebo spíše delší? S dalšími úpravami, anebo raději bez? Všechny odpovědi na otázky, které jsi ohledně lan měl/měla, a bál/bála ses je položit, najdeš v našem obsáhlém článku Jak vybrat horolezecké lano a Jak a proč se starat o horolezecké lano!