Travel4ever: Stopem přes Chile do pouště Atacama

Vítejte v nové zemi

Po cestování v rozlehlé Argentině na nás čekalo Chile, které se zdálo být rozlohou malou zemí. Jeho šířka je totiž omezená přírodní hranicí andského pohoří. Jakmile jsme ale začali stopovat, zjistili jsme, že i tato země je obrovská. "Nudlička" mezi pobřežím a pasem hor se totiž táhne přes 4 000 km, což je pro srovnání vzdálenost asi jako z Lisabonu do Moskvy, tj. přes celou Evropu!

Naše spanilá jízda započala po přejetí hranic ve městě Osorno, kde jsme si zvykali na novou měnu – chilské peso a ochutnali první místní specialitu Completo  (hot dog podávaný s velkým množstvím avokáda, rajčat a majonézy). Osorno nepatřilo k nejkrásnějším městům, a proto jsme se další den vypravili stopovat na sever.

Jak minout jedno z nejhezčích míst Chile

Stopem se pokaždé nedostanete na požadované místo, o čemž jsme se sami přesvědčili. Po téměř celém dni stopování jsme byli vzdáleni jen asi necelých 100 km od Osorna. Každý nás totiž svezl jen krátce. Dokonce jsme se jednou vraceli zpět, ve snaze najít benzínovou pumpu, kvůli jednodušší komunikaci s řidiči. Už jsme byli připraveni rozbít kemp přímo na pumpě, když se Káťa zeptala postávajících Chilanů, zda náhodou nejedou směrem Pucon. Byli jsme štěstím bez sebe, když chlapi odpověděli: „Jedeme nejprve do Valdivie, pak pojedeme přes Pucon! Tak si naskočte!“

Hodiny jízdy stopem skrz Chile

Po zdlouhavých hodinách jízdy jsme se dostali na křižovatku vzdálenou asi 60 km od vytouženého Puconu. Chilani kolem desáté hodiny večer zjistili, že vlastně přes Pucon nejedou. Uvažovali jsme, zda přespat vedle silnice ve stanu, ale varovali nás, že to může být nebezpečné. „Jedeme do dalšího města, zůstaňte radši s námi a zítra se můžete vrátit.“

David se přidal k naší stopovací tour

A tak jsme zůstali, město nepřicházelo a další hodiny v autě ubíhaly. Smířili jsme se s tím, že se do Puconu už nevrátíme. „Zase jedem zadarmo a aspoň se trochu pohnem!“ pronesl Karel a všichni jsme v autě usnuli. Vzbudili jsme se v šílené mlze, která je v této oblasti Chile běžná. Nebylo vidět na metr a řidič přes únavu také sotva viděl. Pokračoval však až do půl čtvrté do rána, než konečně dorazil do Concepción, druhého největšího města Chile.

Určitě to nebylo nejbezpečnější, ale vystoupit někde v noci u dálnice se nám také nechtělo. Pucon, do kterého jsme chtěli jet, je se svými jezery a sopkami určitě nádherný, ale bohužel nemůžeme navštívit všechna místa. Alespoň si něco necháme na příště.

Barevné domky ve Valparaísu

Po tomto bláznivém rekordním stopu, kdy jsme ujeli na jeden zátah přes 500 km, jsme už postupovali pomaleji přes různé vesničky až do Valparaíso. Valpo, jak jej místní přezdívají, je město na kopcích plné pouličního umění, tržišť a celkově má úžasnou atmosféru! Vadou na kráse bylo pouze ranní přepadení Karla, který po ráně do hlavy násilníkům naštěstí utekl. Bohužel v Jižní Americe musíte být stále ve střehu, neboť násilí a krádeží je zde více, než jsme zvyklí.

Návštěva chilských kamarádů a obměna našeho týmu

Na Novém Zélandu jsme si vytvořili mnoho přátel z Latinské Ameriky, Nyní jsme měli možnost je navštívit. Proto jsme vyrazili nejprve do hlavního města Santiaga de Chile k Felímu a později do La Sereny k Sáře. U obou přátel jsme zůstali týden, abychom trochu zvolnili, odpočinuli si a poznali běžný život lokálů. Oba kamarádi nám byli skvělými hostiteli, vzali nás na typické jídlo, výlety do okolí i do baru. Hlavně bylo skvělé je po roce opět spatřit! Vlastně je vídáme častěji, než naše rodiče.

Návštěva Felího v hlavním městě Santiagu de Chile

Během této doby proběhla též rošáda Edity a Davida. Edita letěla předčasně domů zejména kvůli problémům se zuby, které už se prostě nedaly vydržet. I to jsou úskalí dlouhodobého cestování. Člověk v zahraničí nechodí na pravidelné prohlídky a lékaře navštíví jen ve výjimečných případech. Edita má po návratu do Čech naplánováno 12 schůzek u zubaře. Myslíme na ni a přejeme, ať to má rychle za sebou!

David se naopak konečně doma zmátořil z příušnic. Mohl tak od Edity převzít pomyslný kolík a opět se přidat k týmu. S napětím jsme na něj čekali u Sáry v La Sereně, kam nakonec dorazil přesně na den Karlových 30. narozenin. Mohli jsme tak rovnou zajít do místní hospody s názvem Biblioteca (Knihovna). Studenti tu s oblibou říkají: „Jdeme do knihovny!“ V Knihovně si určitě musíte objednat oblíbený chilský koktejl Terremoto (Zemětřesení), jenž je kombinací bílého vína, grenadiny, ananasové zmrzliny a často též fernetu. Trefné pojmenování koktejlu zaručeně pochopíte po jeho vypití!

Sára nás vzala na výlet do nádherné vesničky v údolí Elqui Valley

Přejezd přes poušť Atacama a poznávání života kamioňáků

S novou Davidovou energií jsme se opět vydali na stop. Tentokrát na nás čekal obtížný úkol, kterým bylo přejet poušť Atacama až k městečku San Pedro. Jednalo se o úsek dlouhý asi 1200 km. Mysleli jsme si, že stopování v Chile bude obtížnější, neboť nás mnoho Argentinců varovalo, že Chilané striktně dodržují pravidla a nezastaví. Nám se však zdálo stopování v Chile možná dokonce snazší než v Argentině a lidé velice otevření.

Folklórní vystoupení chilských školáků

I tentokrát jsme celkem svižně stopli úžasného řidiče kamionu Gonzala, který nás zasvětil do života kamioňáků. Strávili jsme v jeho kabině 2 dny. Na kamionu jsme nocovali ve stanu, navštívili jsme všechny vyhlášené kamioňácké bufety, s podivem snídali mořské plody, vypili jsme s Gonzalem láhev whisky (ne za jízdy) a hlavně jsme ujeli 850 km neuvěřitelnou scenérií pouště Atacama až na dosah San Pedra.

Gonzáles se nám svěřil, že má 11 bratrů! Rodiče zřejmě zoufale usilovali o to mít dceru. „Tak to můžete postavit fotbalovej tým!“ Zavtipkovali jsme. „To jo! Dokonce máme jednoho na střídačku.“ Smál se Gonzalo a bylo vidět, že i jemu se naše společnost líbí. Všichni bratři prý žijí v jednom městě a pořád slaví, protože téměř každý měsíc má někdo z nich narozeniny. Představte si ten počet lidí, pozve-li každý svou rodinu. Gonzales má prý také 7 oficiálních dětí se třemi ženami! Jak sám říká: „Život kamioňáka je jako život námořníka. V každém přístavu má svou lásku.“

Náš kamarád kamioňák Gonzalo.

Poušť Atacama se zdála být nekonečná. Cesta je lemovaná velkým množstvím křížů a pomníků na památku lidí, kteří nezvládli řízení přes takto rozhlehlou oblast. Především v noci je místo magické až děsivé a viditelnost hvězd je tu jedna z nejlepších na světě.

Podle Gonzala se prý na cestě odehrává i spousta věcí, které nejsou z tohoto světa. „Tys tady něco takovýho zažil?“ Zeptali jsme se. „To víš, že jo a několikrát. Jednou mě asi hodinu pronásledovaly dvě světla ve tvaru talíře. To jsem si málem hodil do kalhot. Nejhorší byl ale večer, když jsem před setměním uviděl stopařku s batohem. Zastavil jsem a čekal, až přiběhne. Otevřu dveře a volám na ní: Tak jedeš nebo ne? Ale nikdo tam nebyl. Nechápal jsem to, tak jedu dál. Po chvíli se otočím a ona seděla za mnou na posteli stejně jako teď vy! Zastavil jsem a vyběhl z auta s křikem. Ještě dnes mi běhá mráz po zádech, když si na to vzpomenu.“ A skutečně se mu na jeho mohutné kamioňácké ruce objevila husí kůže.

Chvíli na to jsme projeli kolem místního podivína, který už bydlí na poušti alespoň 15 let, od doby, kdy mu na tomto místě při autonehodě tragicky zahynula rodina. Prý tady k němu promlouvají, a proto si postavil v poušti přístřešek. Lidé už ho za ta léta znají a tak zastavují, aby mu darovali jídlo či vodu. Barely s vodou měl vyskládané kolem celého „domu“ a vypadal jako trosečník. Vlastně to takový pouštní trosečník byl. Nechápali jsme, jak může v tom šíleném horku na poušti vydržet. Už vůbec si to nedovedeme představit v létě, kdy jsou podle Gonzala teploty životu nebezpečné.

V Chile je to vždy blízko k oceánu, a tak jsou čerstvé ryby na denním pořádku

Příjezd do San Pedra

Gonzalo nás po dvou dnech vysadil na benzínové pumpě v nehezkém hornickém městě La Negra. Už byl podvečer a nám se nepodařilo další auto stopnout, přestože jsme měli krásnou ceduli s nápisem „San Pedro“ a ptali se všech kamioňáků na pumpě. Nakonec jsme byli nuceni strávit noc na prašné zemi ve stanu a zkoušeli štěstí další den ráno. Asi po hodině ranního stopování jsme přemluvili postarší pár, aby nás dovezl alespoň na další křižovatku. Potřebovali jsme se konečně hnout.

Změna místa přinesla brzký úspěch v podobě několika dalších kratších přiblížení. Následně nám zastavila rodina jedoucí přímo do San Pedra. Po krátké konverzaci nás dokonce pozvali na rodinný oběd. Samozřejmě jsme pozvání nemohli odmítnout, neboť je vždy lepší být v těsném kontaktu s místními. Po obědě jsme se domluvili, že bychom u nich mohli provádět woofing, tj. práce za stravu a ubytování.

Woofing v San Pedru - práce za ubytování a stravu

Postavili jsme si stan na jejich zahradě ve speciálním příbytku Dome, který vytvořil jejich syn Fernando. Studuje architekturu a zajímá se o mystické a nevšední záležitosti. „Život se má žít venku, ne uvnitř.“ řekl nám při večerním grilování na zahradě.

Má prý rád spojení s přírodou a San Pedro si zamiloval pro svou energii a nejkrásnější noční oblohu. Ráno jsme se pustili do úklidu dvora. Rodina nám připravila oběd a vzala nás na výlet autem do několika vesnic a pouštní oázy, kde teče řeka a dokonce tam rostou ovocné stromy. Další den už se rodina vracela do svého trvalého bydliště v Antofagastě. My jsme však dál mohli zůstat ve stanu na zahradě. Domluvili jsme se na poplatku za vodu a elektřinu, který byl oproti cenám hostelů velmi nízký. Byli jsme rádi, neboť atmosféra starého hliněného příbytku a zahrady byla kouzelná.

Mystické San Pedro de Atacama

San Pedro de Atacama – oáza v poušti

Přijíždíte-li do San Pedra z Calami, nejprve projedete kolem úchvatného kaňonu Piedra del Coyote, poté bude po straně údolí smrti - Valle de La Muerte a pak vás konečně trochou zeleně přivítá San Pedro de Atacama. Toto městečko jsme si naprosto zamilovali. Ačkoliv do něj dnes míří velké množství turistů, stále si zachovává svou mystickou tvář. Místní správa města např. nedovolí stavbu druhého podlaží jakéhokoliv domu v centru. Netoleruje se ani příliš velký či vyzývavý nápis na obchodu.

Čekání na západ slunce u kaňonu Piedra del Coyote

V centru města se rovněž nesmí parkovat, většina domů je hliněných a cesty jsou záměrně ponechány prašné. Přímo z města je viditelný neuvěřitelný pás hor a sopek, který se každý večer zabarví do rudých a fialových barev. San Pedro je město v poušti ve výšce kolem 2 400 m, a proto jsou změny teplot mezi dnem a nocí až drastické! Přes den je díky silnému svitu slunce velké teplo, ale bezprostředně po jeho západu zapláčou všichni, kteří si zapomněli přibalit svetr či bundu. Opakovaně se nám to stalo.

Západy slunce u San Pedra jsou fenomenální

V San Pedru se nachází malebné náměstíčko s krásným historickým a rovněž hliněným kostelem a spletí uliček s obchody. Nedaleko centra se nachází i náš nejoblíbenější bar v Jižní Americe – Barros. Pokud budete v San Pedru, určitě si zajděte na typickou polévku cazuela s obřími kusy hovězího, kukuřice, brambor a dýně a živou kapelu, která tam hraje každý večer!

Okolí San Pedra a bláznivý výšlap na kole

Klidně se vám může přihodit, že v San Pedru uvíznete déle, než jste čekali. Je tam totiž něco, co vás nechce nechat město opustit. Něco mezi Máji, Aztéky, Inky a UFO. Nám se podařilo odjet „už“ za 10 dní. Okolí San Pedra totiž nabízí spoustu k vidění. Nejlepší cestou je vynechat nabízené výlety, půjčit si kolo a objet všechna ta krásná místa na vlastní pěst.

Na kole se dostanete levně do většiny míst

My jsme se takto nejprve vydali do Měsíčního údolí - Valle de la Luna, jehož scenérie jsou úchvatné stejně jako západ slunce, který jsme pozorovali z vrcholu písečné duny. Krásný západ slunce je také u kaňonu Piedra del Coyote.

Západ slunce z vrcholu písečné duny v Údolí měsíce - Valle de la Luna

Neméně skvělým zážitkem je sandboarding v Údolí smrti – Valle de la Muerte. V San Pedru si levně půjčíte prkno, které si připnete na batoh a vyrazíte s ním na kole do údolí sjíždět písečné duny. Když už pojedete na kole, stavte se ještě na ruinách Pukará de Quitor, jsou tam skvělé výhledy na San Pedro a poušť a také vytesané indiánské hlavy v písku.

Údolí smrti a skvělý sandboarding

Jednoho dne jsme si opět půjčili kola s tím, že se vydáme do termálních pramenů Puritama. Chilan půjčující kola nás ujišťoval, že bychom to měli za odpoledne hravě zvládnout. Když jsme se po 4 hodinách a třicetikilometrovém strmém stoupání ocitli v nadmořské výšce 3 500 m s dýchacími obtížemi, nevěřili jsme svým očím. Místní lidé si klepali na čelo a tvářili se, jakoby tam viděli někoho na kole poprvé. Možná také ano. Žádné podobné blázny jsme cestou nepotkali.

Odměna za nejtěžší výšlap na kole v životě!

Nikdy jsme v takové výšce na kole nebyli. Je rozdíl, jestli takto vysoko pouze jdete nebo naplno šlapete do kopce. Poslední metry už jsme kolo jen tlačili a vyčerpaní jsme skočili do horkých pramenů. Ty ale nebyly až tak horké a my jsme za chvíli promrzli. Vydali jsme se proto rychle na třicetikilometrový sjezd zpět. Po celou dobu nás bičoval neúprosně studený vítr. Vše nám však vynahradil západ slunce, který zbarvil okolní sopky do neuvěřitelných barev. Další den jsme si nemohli už na kolo ani sednout. Byl to asi náš nejtěžší výšlap na kole v životě a velmi silný zážitek z Chile!

Zasloužené termální prameny Puritama ve výšce 3500 m

Alespoň jsme se trochu aklimatizovali před Bolívií, kde budeme mnohokrát pobývat ve výšce 4 000 m. Už se na Bolívii těšíme! V Chile jsme strávili déle než měsíc a celkově se nám tam hodně líbilo. Najdete tam hory, sopky, oceán i poušť a především mnoho skvělých a přátelských lidí!

Sledujte naše další dobrodružství také na facebooku.

Napsal Karel Štěpánek - Cestovatelský projekt Z kanclu kolem světa
www.travel4ever.cz

Přečtěte si také další zážitky partičky Travel4ever na HUDYblogu.